Po krátké zastávce v Aucklandu, kde jsme využili pohostinství našich kamarádů na poloostrově Te Atatu, jsme se vydali na poslední část našeho letního putování (léto 2015) – prozkoumat nejsevernější část celého Nového Zélandu – Northland. Tato subtropická oblast je známá především nádhernými plážemi, písečnými dunami a vzácnými a majestátními stromy Kauri. Abychom se právě o těchto stromech dozvěděli něco více, vyrazili jsme nejprve do Kauri muzea, které se nachází v Matakohe.

Až tisíce let staré stromy Kauri se díky svým širokým kmenům pyšní titulem největších stromů na Novém Zélandu. Jako rekordman byl kdysi zapsán The Great Ghost (Velký duch), obvod jehož kmenu činil neuvěřitelných 27 metrů. V roce 1850 však bohužel shořel při rozsáhlém lesním požáru. Dřevo těchto stromů bylo velice populární zejména pro stavbu domů a lodí a rozsáhlá těžba, která začala někdy kolem roku 1820, vymýtila většinu jejich tehdejší populace. Kromě dřeva byly tyto stromy také využívány k získávaní vzácné Kauri gum (=pryskyřice). V muzeum jsme si mohli prohlédnout nádhernou kolekci šperků a dalších drobností vyrobených z této pryskyřice a také mnoho nástrojů, pil a kolosálních parních strojů využívaných právě při těžbě a zpracování Kauri dřeva. Dnes jsou tyto stromy přísně chráněné a bohužel také velmi náchylné k okolním vlivům. Výživu jim obstarávají jemné kořínky, uložené paradoxně poměrně mělce v půdě a chráněné jen vrstvami shnilého napadaného listí po obvodu stromu. V přírodě je tak zakázáno chodit přímo kolem kmenů, aby se zabránilo poničení těchto kořínku a dalšímu úhynu Kauri. Z tohoto důvodu jsou na turistických trasách po obvodu stromů vybudovány dřevěné chodníky.

Než jsme si tyto velikány mohli prohlédnout na živo, zdolali jsme ještě špičatý vrchol Tokatoka Peak, který je pozůstatkem vyhaslého vulkánu. Na vrchol jsme se museli vydrápat po ostrých kamenech v příkrém srázu, ale nádherný výhled za tu námahu rozhodně stál. Pak jsme se osvěžili v přírodní spršce – malém vodopádku na Baylys Beach a vydali se na výpravu za živými Kauri do lesa Waipoua Forest.

Stromy Kauri byly ještě majestátnější a mohutnější, než jsme čekali. Obvod toho největšího žijícího Kauri, jehož maorské jméno je Tane Mahuta (Pán Lesa) činí bezmála 14 metrů a jeho celková výška je 52 m. Tento cca 2500 let starý kolos ve vás vzbudí obrovský respekt. Ještě o 2 metry širší je pak pařez Omahutu Kauri Stump, do kterého si můžete pro představu rovnou stoupnout.

 

Jak jsme se blížili k našemu nejsevernějšímu cílu – mysu Cape Reinga, začala se okolní krajina pomalu měnit ze zelených luk na písečné duny. Proto jsme neodolali a vydali se na po právu nejvyhlášenější track na Northlandu – Te Werahi Track. Úžasné výhledy na oceán a kolosální masy písku byly vykoupeny několika hodinovým stoupáním a klesáním v písečných dunách, kdy dva kroky vpřed znamenají jeden krok vzad. Ale jako vždy – námaha stála za to.

Samotný nejsevernější bod Nového Zélandu – mys Cape Reinga je turisticky velmi oblíbeným místem, takže na povinnou fotku u majáku a světového rozcestníku se stály doslova fronty. Ani my jsme si ji samozřejmě nemohli nechat ujít. Rychle jsme však spěchali pryč obdivovat nádherné pobřeží. Nejvíce nás zde zaujalo místo, kde se setkává Tichý oceán a Tasmanovo moře. Vlny těchto dvou vodních masivů do sebe prudce narážejí a snaží se bezúspěšně získat přesilu jeden nad druhým.

Vyhlášenou atrakcí na Cape Reinga je surfování na písečných dunách. Vydrápete se na vrchol písečné duny a prostě skočíte na body board a sklouznete se dolů. Překvapivě naberete poměrně velkou rychlost a tuny písku ze sebe vyklepáváte ještě dva dny. Mnohem více jsme se ale vyřádili v přilehlém potoku Te Paki Stream, který si proráží cestu v písku pod dunami. Pokud máte náhon na všechny čtyři, můžete si tu užít divokou offroadovou jízdu. My jsme si ji dali asi desetkrát. V potoku jsme se rovnou i utábořili a vychutnali si tu nádherný západ slunce. K večeři jsme si při odlivu na pláži nasbírali živé mušle a uvařili je na vařiči. K naprosté spokojenosti nám nechybělo vůbec nic.

Potok Te Paki Stream ústí přímo na známou 90 Miles Beach, která se dá při odlivu celá sjet autem. Jedná o poměrně adrenalinový zážitek. O autech utopených v tunách písku zde kolují doslova legendy. Takže to bychom nebyli my, abychom to taky nezkusili. K našemu zklamání jsme ale žádné utopené vraky po cestě nepotkali. Zato samotná jízda po 90 Miles Beach stála opravdu za to. Je to prostě ta nejlepší dálnice na světě. Můžete si klidně frčet stovkou, žádné kolony ani nehody tu nepotkáte a ještě to máte s výhledem na moře.

Z Cape Reinga jsme tedy sjeli zpět dolů po pláži a dále jsem pokračovali po východní pobřeží Northlandu  pomalu zpět směrem Auckland. Díky oblíbenému backpackerskému průvodci od Frenzyho jsme objevili naprosto úžasné místo nazvané Duke´s Nose (Vévodův nos). Po pár kilometrové procházce subtropickou buší jsme po via ferrata vylezli nahoru na skálu. Naskytl se nám jeden z doposud nejkrásnějším výhledů na NZ, který jsme měli dokonce sami pro sebe. Azurové moře, ústřicová pole, dominantní skály a plachetnice na obzoru – prostě jako v pohádce.

Naše cesta dále pokračovala po Million-Dollar View Road. Pokochali jsme se výhledem na St. Paul´s Rock a sjeli až ke známých Rainbow Falls. Další noc jsme se utábořili na Aroha Island, které mělo být perfektní místech pro stopování divokých Kiwi (myšleno Kiwi ptáků, ne místních obyvatel, kteří sami sobě hrdě přezdívají právě Kiwis). Přestože je pták Kiwi tradičním symbolem Nového Zélandu, málokterému návštěvníkovi či dokonce místnímu obyvateli se ho podaří spatřit v divoké přírodě. Pokud chcete zvýšit svoje šance, Aroha Island je tím perfektní místem. Ptáci Kiwi jsou noční tvorové. Vydali jsme se je stopovat za tmy s baterkou překrytou červeným celofánem. Běžné bílé či žluté světlo by je totiž vyplašilo. Dle rad majitele kempu je nejjednodušší stopovat Kiwi po zvuku. Takže jsme nastražili uši a trpělivě čekali asi 20 minut. Zaslechli jsme pro Kiwi typické kvíkání „ÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ  ÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ ÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ“. Prodírali jsme se neprůstupným houštím, až jsme ho po pár minutách konečně spatřili. Legrační zvířátko, které vypadá jako chlupatá koule s dlouhatánským zahnutým zobákem. Podařilo se nám ho nerušeně pozorovat téměř 10 minut. Pak jsme se spokojeni s naším „úlovkem“ vrátili zpět do kempu.

Naším posledním dobrodružstvím na Northlandu bylo poměrně adrenalinové prolézání jeskyní Abbey Cave, Waipu Cave a Organ Cave. Vybaveni čelovkami jsme se vydali brodit ledovým potokem, kde nám místy voda sahala až po pás. Kolem nás plavali slizcí úhoři, takže se to neobešlo bez mého neustálého pištění. Ještě štěstí, že kromě kuželu světla z čelovky byla všude naprosto nerozkoukatelná tma. Šplhali jsme po kluzkých, blátivých stěnách jeskyně a plazili se úzkými tunely – rozhodně nic pro klaustrofobiky. Tím nejsilnějším zážitkem zde však byly jeskynní stěny pokryté doslova tisíci svítícími červy – glow-worms. Byl to naprosto úchvatný pohled a my se ho s němým úžasem nemohli nabažit několik minut. Připadali jsme si jako uprostřed vesmírné galaxie. Lepší zakončení našeho Northlandského cestování jsme si ani nemohli přát. Již když jsme vylézali z poslední jeskyně, strhl se prudký liják, který neměl ustat příštích nejméně 7 dní. Zélandská zima se začala hlásit o své slovo. A my jsme se ji rozhodli přečkat v pohodlí největšího města na Novém Zélandu – Aucklandu.